Hudba je můj život

8. června 2012 v 6:40 | Mischelle :* |  Hudba
Povídku jsem psala vlastně jako slohovku do češtiny. Podmínka byla, že to musí být příběh a má to mít nejméně 200 slov, já se nějak neubránila a napsala jich nějakých 2000 :D nicméně i přes těch 14 chyb(kdo je najde, dostane zlatého bludiš'táka!! :D) mám za 1 asi kvůli délce, ale profesorka z ní byla unešená. Podle mě jedna z mých nejhorších a před třídou jsem ji odmítala přečíst, ale jelikož sem nikdo nechodí, sem ji dám. Hope you enjoy it.




Hudba je můj život

Nikdy jsem nevěřila, že se budu v životě chtít živit hudbou, ani když jsem byla přesvědčená, že hraní na kytaru mě bude držet přes všechny pochybnosti mých rodičů a blízkých, ani když jsem každý večer usínala s představou, že stojím na pódiu a publikum okouzleně sleduje mé představení, ale když uslyším zvuk kytary, začnu si zpívat svou oblíbenou písničku, najednou mám pocit, že svět je krásnější. Nikdy jsem neměla kluka, což je na 17 let docela smůla, ale já vždycky byla zamilovaná do toho světa, kde si nasadím sluchátka a odevzdám se tónům rocku. Vlastně myslím, že hudební kariéra mě lákala, ale vždy jsem si řekla něco, jako na to nemám nebo to si říká tolik lidí, že se jednou bude živit hudbou, ale život mě naučil, že se nemám nikdy vzdávat a taky myslím, že mě k tomu trošku dotáhli přátelé a to jim nikdy nezapomenu.
Hned po škole jsem se s úsměvem rozběhla do zkušebny. Ve škole jsem se cítila užitečná možná tak na žvanění, ale jinak jsem tam spíš usínala, ale když jsem utíkala na oběd nebo do zkušebny tak moje tělo najednou vypustilo všechnu tu energii a já se stala neřízenou střelou. Vlítla jsem do garáže mých oblíbených černovlasých dvojčat, které znám asi už odmalička. Erikovi jsem skočila kolem krku a on hned pochopil situaci.
"Moc energie?" místo odpovědi jsem jen vycenila zuby na souhlas a zapojila černou elektrickou kytaru.
"A já si nezasloužím obejmout?" zeptal se kluk naprosto identický s Erikem až na barvu očí. Na první pohled vypadali úplně stejně a vždycky si dělali srandu z ostatních, když si hráli na toho druhého, ale na někoho, kdo s nimi prakticky vyrůstal, si už nepřijdou.
"To zjistím až po zkoušce," usmála jsem se na něj, a myslím, že mu v hlavě proletělo něco, jako a jak si to zasloužil Erik. V tom vtrhla do zkušebny černovlasá dívka s vzhledem modelky snad ještě rychleji než já, jestli je to možné. Hodila s taškou do rohu a nám všem se už otevíraly pusy na vyslovení oblíbené věty.
"Jdu pozdě," řekla Nika za nás a kluci jenom pokrčili rameny.
"Taky tě ráda vidím," Nika se mnou sice chodila do školy, narozdíl od dvojčat, ale stejně jsem si tu větu nemohla odpustit. Prohrábla jsem si dlouhé hnědé vlasy a zaklepala do mikrofonu. Někdo si s ním už, koukám, hrál. Napadlo mě při pohledu na dvojčata.
"To je můj mikrofon," zašeptala jsem na Erika, protože ví, že nesnáším, když s ním dělá blbosti a stejně ani jeden z nich nezpíval, možná dělali nějaký beatbox nebo podobně.
"Já vím," zašeptal Erik jako by mě chtěl imitovat a ukázal prstem na mikrofon, kde bylo bílou napsané Kika. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet, ale aspoň mi ho už nikdo neukradne.
"A už má taky jméno!" prohlásil nadšeně Vojta.
"Ale nemůže se jmenovat podle mě," řekla jsem s trochu menším nadšením v hlase a všem nám spočinul zrak na Nině. Pojmenovala jsem tak svoji kytaru. To jméno se mi líbilo a myslím, že by se jí líbilo taky. Možná jsem měla ke kytaře vztah, jakoby to byla živá osoba, ale pro hudebníka je důležité mít s nástrojem dobrý vztah. Nechtěla jsem už dál řešit jména našich nástrojů a začala hrát melodii od Paramore. Po pár písničkách jsme si sedli a jenom čekali, kdo řekne to, co nám všem proudilo v hlavě.
"Tak co dál?" řekl nakonec odvážný Vojta. Už jsme hráli dost dlouho a myslím, že nám to i šlo, ale ještě ani jednou jsme nehráli na veřejnosti a vlastně většina lidí, co nás zná ani neví, že hrajeme. Shodli jsme se, že se musíme nějak zviditelnit.
"Stoupnout si na náměstí a hrát," prohlásila jsem na odlehčení atmosféry a všichni jsme se zasmáli, jen Vojta nasadil svůj výraz přemýšlení. Nebyl to zrovna nejchytřejší kluk, takže mi připadalo, že vypadá vtipně.
"Proč ne?" všichni jsme nasadili udivené výrazy žadonící o vysvětlení, "nikdo to ještě neudělal a jak jinak si nás lidi všimnou. Takhle ještě můžou říct, že to byl skvělý nápad.
"Nebo si můžou myslet, že to máme s někým domluvené," řekl Erik.
"Nebo si budou myslet, že jsme bezdomovci," řekla Nika s úsměvem a my se neodvážili zasmát, protože jsme věděli, že to je pravda.
"S tím, co máš na sobě, určitě," řekla jsem provokativně při pohledu na rozpárané džíny s černým trikem, které taky nevypadalo, jakoby v něm chodila do školy. Vojta se zasmál, zatímco Erik už táhl ven nástroje.
"Tak se převleč, stejně už tu prakticky bydlíš," řekl Erik a kývl na Niku. Její rodiče se doma dost hádali, ale zvládala to celkem v pořádku, moji už jsou rozvedení, takže věděla jaké to je a nějak na to možná byla připravená. Nicméně doma se jí zůstávat nechtělo a dvojčata měla velký dům se spoustou prázdných místností. Oni byli celkově trošku zazobaní.
"Takže dneska je zkouška venku?" zeptal se Vojta a přitom i s Erikem tahali věci před dům a já se proklínala, proč jsem něco takového vůbec vypustila z pusy. Bouchala jsem se hlavou do ruky, když se přede mnou objevil Erik s tím svým uklidňujícím výrazem.
"Slibuji ti, že nebudeš litovat a třeba to bude to nejlepší, cos kdy v životě mohla udělat," usmál se a já mu to snad uvěřila. Bylo to až neuvěřitelné, že když na mě mluvil tím tónem, díval se na mě tím pohledem a já se koukala do těch tmavých očí, které vypadaly jako bezedná studna, v které bych se i dokonce ráda utopila, dokázal by mě přesvědčit o čemkoliv. Nakonec jsem si jenom povzdechla a vyšla na ulici i s Ninou.
Kluci se nějak snažili rozjet nástroje i venku, což chvíli zabralo a pomalu se začalo stmívat. Kolem se zatím hromadili lidé čekající, co bude dál. Stoupnula jsem si dopředu a ještě se koukla na Erika a ten jenom kývl s takovým úsměvem, až jsem si myslela, že si z toho všeho dělá jenom srandu. V hlavě se mi rodily všemožné myšlenky typu je to vůbec povolené a proč to dělám a pořád jsem tomu nějak nevěřila, dokud Vojta nezačal hrát na bubny známý rytmus. Nika si na písničku, kterou jsme kdysi složili, vzpomněla dřív než já a začala na baskytaru hrát svou melodii. Písnička byla o našich snech o našem bláznovství a dokonale se hodila na situaci. Přidala jsem svou kytaru a následně jsem začala i zpívat. Co se mi ale nelíbilo, bylo to, že lidé se zvedali a začali odcházet. Někteří nám dokonce přispěli i korunou, ale vážně jenom korunou tak na provokaci. Než jsme stihli dohrát první písničku, většina lidí už byla pryč a ti, co šli kolem, se sotva zastavili. Přestala jsem hrát před posledním refrénem a vypojila jsem Ninu ze zesilovače. Plná zklamání jsem si to rychlým krokem mířila domů. Zbytek kapely se na mě díval jenom s lítostí a chtěli za mnou začít běžet, ale už jsem byla v tahu. Asi jsem zařídila i to, že poslední hrstka lidí odešla pryč. Doma jsem zalehla a to byl vlastně první moment, kdy jsem se zastavila a při první minutě jsem už brečela do polštáře. Byla to tak dobrá půlhodinka, co jsem tak brečela, než jsem si všimla Erika stojícího ve dveřích.
"Tvůj táta mě pustil," hned jsem upřela pohled jinam. Nechtěla jsem, aby mě viděl s opuchnutýma očima a řasenkou po celém obličeji, ale stejně si nemohl nevšimnout, co právě provádím.
"Kde je zbytek?" zeptala jsem se třesoucím se hlasem.
"Řekl jsem jim, ať tam zůstanou," řekl a sedl si ke mně a já už neměla sílu schovávat svůj obličej.
"A taky jsi řekl, že nebudu litovat, ale lhal jsi."
"Ale ještě není konec, byla to jedna písnička. Možná ta písnička byla špatná, nebo zrovna prošli špatní lidé, nevzdávej to."
"Vzdávám to," pokrčila jsem rameny, "nechci tam jít, aby mohli kolem projít další, co se nám budou smát.
"No tak ať se smějí. Nebudeme hrát pro úspěch ani pro peníze, ale jen pro zábavu," oči mu zářily, ale já se na něj pořád dívala s nevěřícím pohledem.
"Nika ani Vojta to nevzdali, ani já a naše kapela měla vždycky stejné myšlenky," zastavil se uprostřed věty, protože já mu pořád nevěřila, "a to co se mi na tobě vždycky líbilo, byl ten optimismus, tak nechtěj, abych tě přestal mít rád." Překvapeně jsem se na něj koukla možná spíš s vykulenýma očima a najednou nastalo hrobové ticho, jenom jsme se zírali do očí a honil se nám v hlavě předešlý rozhovor. Asi jsem byla ráda za svůj vzhled, protože kdo ví, co by se bez něj stalo. Asi nikdo, ale vím, co se stalo díky němu.
"Ty vypadáš strašně," řekl někde v tom, jak se strašně smál mým očím, které se roztekly po celém obličeji. Hodila jsem po něm polštář a kapesníkem si začala utírat černé stopy. Když jsem už vypadala jako normální člověk a Erik se snad přestal smát a s úsměvem mi podal ruku.
"Tak jdeš?" chvíli jsem jenom koukala na tu ruku a nakonec jsem neodolala. V té chvíli mi bylo už docela jedno, že se možná ztrapníme, protože jsem věděla, že nakonec jednou uspějeme a pak se budeme moci vysmát všem těm, kteří nám nevěřili. Ruku v ruce jsme došli před dům dvojčat, kde seděla Nika i s Vojtou s protáhlými obličeji.
"Tak hrajeme ne?" usmála jsem se a oni nadšeně přikývli. Neměla jsem kytaru, takže jsme si nějak vystačili s tou Erikovou, ale asi to bylo lepší než předtím. Došel k nám muž, co vypadal trochu jako gorila. Svaly měl jako kulturista, měřil asi dva metry a měl podlouhlé černé vlasy. Blížil se k nám a vypadal, že má něco na srdci, tak jsme rychle nějak zakončili písničku.
"Já jsem věděla, že to není dovolený!" obořila jsem se na Erika a ten měl opět ten výraz, že se mu to zdá vzrušující a zábavné.
"Děcka a nechcete si zahrát někde vevnitř?" zahanbeným výrazem jsem se otočila na zbytek kapely, kterým bylo taky trochu trapně, že hned o kousek dál je hospoda, která pořádá koncerty a nás tam šlo asi pořádně slyšet.
"Omlouváme se," řekla jsem provinile, ale on vypadal, že ten dotaz myslel vážně.
"Ale zahráli bychom si," řekl Vojta s úsměvem na tváři. A pan Gorila už zvedl ten nejtěžší zesilovač, jakoby to byla papírová krabice a nesl ho do domu o kousek dál. V hospodě nás představili jako tu kapelu zvenku a my hráli písničky, co nikdo neznal. Erik měl nakonec pravdu, venku byli asi špatní lidé, všichni ti dobří byli totiž v téhle hospodě. Žádný aplaus moc nebyl, ale stejně to nikdo z nás nebyl ochoten vzdát a my chtěli hrát naše písničky tak dlouho, dokud se ostatním nezačnou líbit.
Z hospody jsme vycházeli někdy před svítáním a pořád jsme se něčemu smáli. Před domem jsem se se všema loučila. Obejmula jsem Niku i Vojtu s tím, že si to nakonec zaslouží a Erikovi vtiskla na tvář taky jednu zaslouženou pusu.
"Takže příště už v hale před celým městem, jasně?" zakřičel na mě ještě Erik, když už jsem se dobývala domů.
"Příště to už bude O2 Aréna," mrkla jsem na něj jedním okem a přitom mu v duchu děkovala, že mě nenechal to dnes večer vzdát. A to byl ten večer, kdy jsem se naučila, že člověk by se nikdy neměl vzdávat, protože se mu to nakonec může přece jen vyplatit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama